Bojovka

Leželi jsme s hlavami zabořenými v mechu a toužili se stát neviditelnými. Veliký Manitů snad naše prosby vyslyšel – po zuby ozbrojená hlídka Inků nás minula bez povšimnutí. Konečně úspěch! Jistě jsme blízko skalního města Inků, hlídek je čím dál víc. Syknul jsem na své druhy, sedl si a opřel se zády o strom. Za chvíli se kolem mne shromáždili.

„Vypadá to dobře,“ konstatoval jsem tiše. „Určitě jdeme správně. Tady někde v okolí musí být jejich město!“

Najednou ale má spokojenost vyprchala a já zděšeně očima přelétl tmavé stíny kolem sebe. Někdo tu chybí!

„Kdo zde není?“ vyjekl jsem tiše. „Říkal jsem, ať se držíte po dvojicích!“

To byla sice pravda, jenže právě jedna dvojice chyběla. Monty s Klínkem. To jsem si mohl myslet. Snad nás brzo dohoní …

V dálce za námi zazněl výkřik hlídky a záblesk výstřelu. Tak a je nás už jen osm. Noční bojovka začala sotva před hodinou, nic moc jsme neobjevili a navíc máme první ztráty. A za další hodinu hra končí.

Jak jsme se na ni těšili! Káňata nikdy v Incích výrazně nezabodovala, letos jsme to hodlali napravit a moc jsme si od toho slibovali. Úkolem této hry je najít skalní město Inků a zhasnout zde blikající majáček. Inky představovalo vedení oddílu společně s hosty našeho tábora, dobyvateli bylo třicet členů Oddílu ve třech družinách. Inkové měli baterky a každý možnost deseti světelných výstřelů. Pokud rozsvítil a zavolal jméno dobyvatele, byl jeho protivník zajat nebo zabi, to dle jejich libovůle. Před hrou jsem věřil, že nikoho z nás nedostanou, ale výstřel za námi znamenal jediné: někdo z našich byl zasažen. Monty nebo Klínek. Spíš Klínek, nejmladší člen družiny. Bylo mu osm a v noci se bál. Monty trochu vyváděl, když jsem mu ho určil do dvojice. Ale jednou jsou spolu ve stanu, tak ať se stará, ne? Možná byli zajati oba. Nevěřil jsem, že by někdo z vůdců byl takový, že by jim vzal život, a tím jim nedal aspoň teoretickou možnost pokračovat ve hře. A nehodlal jsem se s touto ztrátou jen tak smířit. Vždyť to byla pětina mé armády!

Sdělil jsem ostatním své rozhodnutí – pokusíme se je osvobodit! Ostatní zůstali na místě, zatímco já s Dráčkem jsme skočili do koryta u cesty. Tudy šla hlídka, možná se bude vracet stejnou cestou! Pokud jsou mé domněnky správné, tak tím směrem je i jejich Město. A kam by asi jinam vodili zajatce?

„To je sice hezký, že půjdou kousek od nás,“ reptal Dráček, „jenže co pak? Jak chceš jít proti ozbrojené hlídce? Sám jsi nám před hrou povídal, že to nemá smysl, to je jako jít s holí proti tanku! Nebo máš nějaký plán?“

„To nemám,“ pokrčil jsem rameny. „Třeba ta hlídka udělá nějakou chybu …“

„Bacha! Už jdou.“ šťouchl do mě a ukázal dolů po cestě. Ve světle měsíce tu kráčela prapodivná trojice. Klínek s Montym s rukama svázanýma za zády a na dlouhé šňůře za nimi Doudy s baterkou varovně napřaženou. Hlavu jsem bezmocně zaryl do jehličí. Proč to musí být zrovna Doudy! Právě se vrátil z vojny, kde sloužil u elitní výsadkářský jednotky. Ten žádnou chybu neudělá!

„Hele, Doudy, kam nás vlastně vedeš?“ ptal se právě nahlas Monty. „Pusť nás, stejně ti utečeme. Takhle to budeš mít bez ostudy!“

„Pchá!“ zasmála se hlídka. „Když jste se nechali chytit, tak kušujte. Slíznu za vás pochvalu od Kamaráda. Na Káňata jsou vypsaný zvláštní prémie!“

„Jaký prémie?“ nechápal Klínek. „To za nás dostaneš peníze? Jsi normální otrokář!“

„Peníze zrovna ne,“ usmál se Doudy, „ale celej nanukáč. Teď vlastně přede mnou cupitají dva dortíci!“

„Jé a dáš nám taky kousek?“ ptal se upřímně prcek.

„Tak leda čuchnout!“ vyvedl ho z omylu Doudy. „Jedině snad když prozradíš, kde jsou ostatní!“

„Ale já to nevím!“ zahořekoval Klínek. „Musel jsem na záchod a ostatní se nám zatím ztratili! Ale kdybych to věděl, tak bych …“

Zahoukal jsem tiše náš družinový signál. Zajatci sebou viditelně trhli, jejich věznitel si ale nevšiml ničeho:

„Co bys?“

„Tak bych ti to řekl!“ dodal spokojeně Klínek. „Dáš mi teda kousek?“

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou Doudy. „Kdyby jsou chyby. Nic nedostaneš. Zblajznu si je sám. Možná ti dám olíznout lžičku. Ale až po mně!“

„Teda, to jsi kamarád?“ rozhorlil se Monty. „Tak nám jdeš příkladem? Ty by ses s námi měl rozdělit o poslední!“

„O poslední možná jo,“ kývla hlídka, „ale dort vám rozhodně nedám!“

Klínek se zastavil kousek od nás:

„Hele, rozvaž mě, jo? Musím si zavázat tkaničku!“

Pomaličku jsme se plížili blíž. Teď se rýsuje šance!

„Jó, to by mohl říct každej!“ zavrtěl hlavou Doudy. „Pádluj dál!“

„Ale maminka mi říkala, že s rozvázanýma botama chodit nesmím!“ plačtivě se hájil Klínek.

„To je pravda,“ podpořil ho Monty, „slyšel jsem ji!“

„Jestli si myslíte, že vás teď rozvážu a vy utečete, tak to jste na omylu. Žádný zdržování, dorty čekají. Ukaž tu botu, já ti ji zavážu sám!“

Sklonil se před Klínkem a zákeřnou baterku položil těsně vedle své ruky.

„Máš tkaničku samej suk!“

„Já vím,“ kývl Klínek a spokojeně se usmál, když uviděl, jak jsem se objevil nad příkopem za Doudyho zády. „Hele, ta baterka je tvoje?“

„Ne, proč?“ podivil se Doudy, který právě šťastně rozvázal poslední suk.

„Ále, jen tak,“ odvětil Klínek a vší silou kopl do baterky, takže přistála kousek přede mnou. Když se překvapená hlídka postavila, mířil jsem už na ni její vlastní zbraní a zlomyslně radil:

„Určitě bych na tvém místě neutíkal. Myslím, že to nemá cenu.“

Lesem sem zatím dorazil nadšený zbytek družiny. Kluci rozvazovali zajatce a Dráček uznale plácl Klínka do zad:

„Teda, to byl výkon! Málem jsem se smíchy navlhčil! Nemáš v rodině nějaký herecký předky?“

Monty zvedl Klínka do výšky a zatočil s ním:

„Pánové, neberte to osobně, ale ode dneška chci do dvojice jen tohohle čímana. Takovou psinu jsem dlouho nezažil!“

Navztekaného Doudyho jsme přišněrovali ke stromu u cesty a na větev nad něj pověsili jeho rozsvícenou baterku. Marně sliboval vyšší přídavky v kuchyni, marně vyhrožoval bestiálními rozcvičkami, byli jsme neoblomní. Ještě jsme krátce zkontrolovali své dílko, napomenuli zneškodněnou hlídku, ať hlavně nepovykuje po lesích, když všichni spí, a vyrazili na cestu. Klínek mne ještě zatahal za rukáv:

„Hele, Indy, nemohl bys mi zavázat tu tkaničku? Mně to hrozně dlouho trvá!“

„To víš, že jo! Ale teď bez kopání!“

Tu noc jsme se moc snažili být u majáčku první, ale přece jen nás předběhli Delfíni. Šli jsme osvobodit Doudyho, ale ten už klidně seděl pod stromem volný a čekal na nás:

„Hoši, ty uzly si budete muset častěji opakovat! Ale jinak gratuluji, dostali jste mne pěkně!“

Přidal se k nám a společně jsme se vrátili do tábora. Klínek už došel skoro ve spánku, ale odmítl nabídku, že ho poneseme. Do brány tábora jsem vešel poslední a na chvíli se zastavil. Pozoroval jsem kluky ze své družiny, jak tiše zalézají do stanů, a byl na ně náležitě hrdý. Nevadí, že jsme nevyhráli. Ta bojovka nám dala víc, než by nám dalo obyčejné vítězství. Vědomí, že každé Káně může být k něčemu platné. Že i ten nejmenší z nás může dokázat něco, na co bude pyšná celá družina.

Rychle jsem přeběhl náměstíčko, ohlásil hlídce návrat celé družiny a zamířil ke svému stanu. Ještě jsem nakoukl do stanu Montyho a Klínka. Malý hrdina usnul při převlékání a Monty jej opatrně soukal do spacáku. Vlastní máma by to možná nedokázala líp. Usmál jsem se. Uvědomil jsem si, že právě tohle je jedna z těch chvil, pro který do toho svého oddílu tak rád chodím …