Kosťák

Jsou příběhy, které mají svůj začátek a konec, ale jsou i ty nekonečné. Alespoň se mi to tak zdá. Vždyť pokud se týče našeho oddílového Kosťáka, tak to rozhodně platí. Ale musím začít pěkně od začátku, až pak se dostanu k tomu nekonečnu …

Ten příběh vznikl v době, kdy někteří z nás ještě nepobíhali ani v plenkách, kdy náš vůdce Kamarád byl v tomto oddíle ještě jako kluk. Vytáhli jsme ho z něj při jednou ohni, kdy se rozpovídal o těch dávných dobách. Z dob jeho přátelství s Krojcou, klukem, kterýho si snad nejde ani vymyslet. Vždy, když se u nás začne povídat o Krojcovi, všichni zpozorní a těší se, cože to ten neuvěřitelnej šoumen s Kamarádem zase provedl. Co na tom, že se to stalo před nějakými X lety? Pro nás se jejich příběhy dějí právě tehdy, kdy je slyšíme. A ten pro nás nejkrásnější se vlastně děje pořád …

„Dnešní hlídku mají Lvíčci!“ pronesl vůdce na konec nástupu a Klasik, náš rádce, přikývl: „Zde!“

Po rozchodu jsme se sešli před jeho stanem a hlásili se na hlídky.

„Klasiku, prosím, můžu hlídat s Krojcou?“ prosil jsem. „Slíbil jsi nám to!“

„Dobrá,“ kývl k naší radosti rádce. „Ale budete mít dvě hodiny a bude klid, jasný?“

„Jasnačka, šéfe!“ vyhrkli jsme a spiklenecky na sebe kývli. Konečně! Klasik netušil, že tímto svolením odstartoval něco, co se v našem oddíle bude … Ale nač předbíhat!

Šel jsem se před večerkou do jídelny napít a náhodou jsem zaslechl, jak se oddílová rada dohaduje na noční stezce odvahy. Úplně jsem zapomněl na žízeň a letěl za Krojcou. Ten se zatvářil tajuplně a šeptl: „Tak dnes, nebo nikdy! To je přesně to, co potřebujeme. Bude psina!“

Až mě z toho jeho úsměvu zamrazilo. Ale je pravda, že na tohle jsem se strašně těšil. A tak trochu se toho i bál, abychom neměli v oddíle moc velký průšvih. Ale věřil jsem, že nás náš vůdce Nemo za tento vtípek nevyhodí. Vždyť to bude bžunda!

Vymysleli jsme ji s Krojcou ráno po návštěvním dni. To zde byli rodiče a Krojcův táta přivezl synkovi recesní dáreček. Krojca mne s ním hned ráno budil. Málem jsem z toho nebyl, ono to není hezký probuzení, když otevřete oko a po tváři vás hladí ruka kostlivce! Tuhle ruku si Krojca půjčil od hodné paní učitelky přírodopisu ze školního kostlivce zvaného Kosťák. Maminka mu ji ale zakázala vzít s sebou na tábor, ovšem zlomyslný tatínek ji tajně dovezl na návštěvní den. A já byl první, kdo z ní málem nebyl. Děsně jsem toužil vystrašit někoho dalšího, hned jsem s ní chtěl vyrazit budit další kluky, ale Krojca mne zarazil: „Počkej, třeba bude lepší příležitost, dyť jsme tady ještě deset dní!“ No uznal jsem, že má pravdu, a Kosťovu ruku jsme schovali do toho dutýho stromu nad táborem. Dnes měla přijít její chvíle!

Před naší hlídkou jsme ani neusnuli, seděli jsme proti sobě ve stanu, tiše si šeptali a ještě tišeji se řehtali. Božínku, my se na to tak těšili!

Uprostřed naší hlídky k nám přišel Klasik a přikázal vzbudit všechny členy naší družiny. Kluci se štrachali ze spacáků a tiše brblali, jen my dva se netrpěli procházeli u brány.

„Klasiku, smíme jít první? Musíme přece pak ještě hlídat tábor!“

„To můžete, ale každý sám!“ přikývl rádce. „Půjdete po rozcvičkovém okruhu, zabloudit nemůžete, jsou tam svíčky ve skleničkách, na konci se podepíšete do kroniky a seběhnete zpět do tábora!“

„A bude tam někdo strašit?“ zeptal jsem se. Přece jen opatrnosti nikdy nezbývá.

„Kdepak!“ zasmál se rádce. „Možná jen pár nočních duchů …“

„Škoda,“ dodal Krojca hrdinně. „Jdu první.“

„A já druhej!“ přihlásil jsem se.

Za námi už se hlásili další kluci, ale to jsem už nevnímal. Krojca vyrazil na cestu a jeho stín zmizel na cestě mezi stromy. Lvíčci si mezi sebou šeptali strašidelné příběhy, ba přímo horory a já se začínal bát. Božínku, jestli na mne někdo někde vyskočí, nepřežiju to. Nesnáším temné postavy uprostřed temnýho lesa. Ale těšil jsem se. Zpoza stanů někdo zapískal oddílový signál. Klasik mi pokynul a já vyrazil na cestu. Krojca se tedy už asi vrátil, trvalo mu to podle mých hodinek sotva osm minut, určitě utíkal. Začal jsem klusat a představoval si, že jsem na rozcvičce. Kousek od tábora jsem z křoví zaslechl podivné zvuky, to se někdo pokoušel výt jako vlk. Hm, tak tohohle se leknou jen vlčata, usmál jsem se pro sebe a mé sebevědomí prudce vzrostlo. Dorazil jsem ke kronice a podepsal se hned pod Krojcu. Všude kolem byl klid, jen tiché šumění lesa rušilo tu pohodu. Brzy se to mělo změnit. Při tom pomyšlení jsem se ďábelsky usmál. Po cestičce jsem seběhl k zadní brance tábora a přijal gratulaci od Nema. U stožáru na mne čekal Krojca.

„Nic moc, co?“ šeptl. „Trochu to zdramatizujeme, ne?“

„Jasně!“ kývl jsem. Jen počkáme, až dojdou Lvíčci, přece nebudeme lekat vlastní družinu.“

„Takoví Jestřábi by si to zasloužili víc, to máš pravdu,“ souhlasil Krojca. „Počkáme, máme ještě hodinu hlídku. Krásně nám to vychází.“

Jestřáby právě budil jejich rádce. Spokojeně jsme koukali, jak lezou ze stanů. Vůbec netuší, že na tuhle stezku odvahy hned tak nezapomenou!

Tiše jsme se domluvili a Krojca se ztratil v lese. Oba dva jít nemůžeme, někdo tábor hlídat musí a zároveň dělat tomu druhému alibi. Nedočkavě jsem špicoval uši. Jestřábi klidně přicházeli a zalézali do stanů, už jsem si myslel, že se to Krojcovi nepodaří. Jenže najednou se ozval hororový řev. Běžel jsem k bráně a dorazil tam zároveň s Tomem z Jestřábů. Ten se celý třásl a křičel:

„Šáhlo to na mě! Fakt to na mě šáhlo. Kostlivec!“ Jeho rádce ho uklidňoval, ale marně, Tom se už odmítl ke kronice vrátit. Prý tam na něj sahal kostlivec a on jde spát. Zbytek Jestřábů náhle ztrácel odvahu, a tak se jejich rádce musel s nimi vydat ke kronice, aby je přesvědčil, že zde nic není. Vrátil jsem se doprostřed tábora, kde se ke mně přidal Krojcův stín.

„To byl řev, co?“ tiše se smál. „To maj za to, že proti nám v ufobale nasadili ty nejstarší kluky. Tak jsem jim to teď vrátil. Počkal jsem, až přejdou ti malí a postrašil prvního velkýho. Málem mi zalehly uši a měl jsi vidět, jak zdrhal!“

Krojca byl plný zážitků, ale já neměl stání. Vysvětlil mi, kde pro mne nechal náš pracovní nástroj, a já se vytratil do nočního lesa. Tiše jsem se přikradl zezadu ke kronice. Někdo se zde zrovna podepisoval, zalehl jsem a počkal, až odběhne. Prohledal jsem závěj starého listí a mráz mi lehce polechtal záda, když jsem nahmátl kostlivé studené prsty. Vytáhl jsem Kosťákovu ruku a zjistil, že ji Krojca dovedně připoutal k dlouhému klacku. Posunul jsem se blíž ke kronice a natáhl klacek s rukou. Jo, to je přesný. Trochu jsem se zamaskoval, klacek stáhl zpět a čekal. Ve světle svíček jsem zahlédl dalšího Jestřába. Byl to Vojtásek. Chudákovi vypadla propiska z rukou a chvíli ji ve tmě hledal. Bylo mi ho líto, řekl jsem si, že si počkám na někoho, na kterého mám pifku z nějaké hry. Jestřábi měli u nás spoustu restíků, byla to nejsilnější družina, a tak vracet bude co. Jen Vojtásek mi nikdy nic neudělal, takže … Kluk konečně našel propisku, ulehčeně si povzdychl, podepsal se a seběhl do tábora. Byl jsem zvědav, kdo je teď na stezce. Zdálky se ke mně blížilo podivné pobrukování. Vždyť to je … Rolf! Podrádce Jestřábů. Na mladší kluky z jiných družin se vždycky vytahuje a strašně se naparuje po každý výhře jejich družiny. A tady se teď pěkně bojí, protože se ustrašeně rozhlíží a pobrukuje si nějakou melodii. No, počkej, tebe jen tak nenechám!

Rolf přiklekl ke kronice a jal se hledat propisku, kterou tu někde pohodil Vojtásek. Zvedl jsem klacek s pahýlem a zašeptal: „Rolféééééééé!“

Kluk sebou trhl, ale neohlédl se. Znovu jsem tedy tiše zasyčel jeho jméno a klackem s pahýlem jsem mu poklepal na rameno. Chvíli se nic nedělo. Už jsem si říkal, jaké že ten kluk má ale nervy. Než jsem ale domyslel, ozval se šílený řev a během několika vteřin Rolf zmizel z mého zorného pole. Zbyl jsem jen já, kronika, svíčka a větev s pahýlem.

Rychle jsem vycouval a sbíhal k táboru. Větev s rukou jsem cestou zasunul do hromady klestí. Opatrně jsem se dostal mezi stany. Nikdo mne zahlédnout nemohl, neboť všichni bdící byli u brány a naslouchali neuvěřitelné historce, kterak třímetrový kostlivec Rolfa táhl do hrobu.

„Tam je nějakej hrob?“ nevinně se ptal Krojca, načež byl zbylými Jestřáby vykázán z hloučku, v němž seděl jejich roztřesený podrádce. Pomsta tak slastně chutná!

Krojca mne konečně zahlédl a nenápadně zvedl palec. To vítězné gesto jsem rád zopakoval. Od zadní brány se sem ale blížil obřími kroky Nemo:

„Kluci, co se to děje? A vy dva, co zde děláte, nemáte už dávno spát?“

„My přece máme hlídku!“ ohradili jsme se a vydali ke stožáru s budíkem. Nemo zatím uklidňoval zmatkáře Rolfa, jehož osobní image značně utrpělo. Za pět minut jedna! Musíme jít vzbudit další hlídku. Až mi to bylo líto, protože se mi spát rozhodně nechtělo. Budil jsem Bena, zatímco Krojca venku zpovzdálí hlídal každé hnutí u brány. Další hlídka konečně vylezla ze stanu, podepsali jsme převzetí u nástěnky a nerozhodně se zastavili u našeho stanu.

„Půjdeme ještě jednou?“ nahlas vyslovil přání obou Krojca. Za chvilku už jsme šplhali do stráně nad táborem, kde jsme se zastavili u haldy roští a přibrali naši populární ruku.

U kroniky ale bylo poněkud rušno. Světla baterek tady prohledávala les, neodvážili jsem se blíž, ale jasně slyšeli, jak Nemo přesvědčuje nejstarší Jestřáby, že to není žádná léčka jen pro ně nachystaná. Že přece nejsou baby, a když to zvládli všichni mladší, měli by i oni. Hlasy utichly a světla baterek zmizela za ohybem cesty.

Tiše jsme naslouchali. Všude byl naprostý klid, a tak jsme zalehli poblíž ležící kroniky. Právě včas, neboť ze stezky se ozvaly kroky. Zaryli jsme hlavy do mechu, ale málem jsem se rozchechtal, když jsem zaslechl pobrukování. To je snad znovu on!

Rolf si to vyšlapoval ke kronice a celkem nahlas už zpíval. Musel se strašně bát. Nemohl jsem se smíchy nadechnout, snažil jsem se aspoň neprozradit. Krojca ale jednal. Sotva podrádce zaklekl ke kronice, už mu pařát spočinul na rameni a tmou zaznělo syčivé: „Copak to čtešššš?“ Píseň Rolfovi ztuhla na rtech, hodil kronikou na zem a s podivným kvílením zmizel na cestě k táboru. To už jsem nevydržel. Vybuchl jsem smíchy a válel se v mechu, zatímco Krojca se nahlas rozčiloval, jaký že je to ten Rolf nezdvořák, když ani slušně neodpoví. Najednou mne ale někdo chytil za límec a zvedl do výšky. Smích mne rázem přešel a Krojcovi se vedlo stejně.

„Nezdá se vám, že už to přeháníte?“ zaduněl Nemův hlas. Náš vůdce zde někde musel číhat a teď nás má!

Postavil nás zpět na zem, sklopili jsme hlavy a hledali ta správná slova:

„No my … to tak … nemysleli, my jsme … mysleli … že …“

„Kde jste to vzali?“ sebral Nemo Kosťákovu ruku a strčil nám ji pod nos. Co jsme mohli? Ke všemu jsme se během pár minut přiznali a třepali se, jestli nás za to nestihne vyhazov z tábora. Nebo dokonce z oddílu! To snad ne …

„Dobrý nápad, ale nedotáhli jste to hoši do správnýho konce. Klasik vás už hledá, protože se kontrolují stavy. Bylo jasné, že tohle dělá někdo Jestřábům schválně. A ten někdo že je z našeho tábora. Takže to pěkně běžte zachránit a mažte na kadibudky. Tam se nechte najít, snad vás tam ještě nehledali. A nikomu ani muk!“

Nechápavě jsme přikývli. Co to má znamenat? Vůdce nás musel popostrčit, až pak jsme se vzpamatovali a seběhli zadem k táboru, kde jsme se zalezli do kadibudek a tiše přemýšleli. Nečekali jsme dlouho. Klasik se sem přiřítil snad pět minut po nás:

„Co tady tak dlouho děláte? Vždyť vás v táboře hledám už dobrých deset minut!“

„No, máme nějaký bolení …“ prohodil Krojca a vyšel ven. Zašustil jsem papírem a také otevřel dveře.

„Děje se něco?“ dělal jsem nechápavého.

„Jasně že děje. Neslyšeli jste pískat nástup? Je kontrola stavu. Někdo si zde hraje na strašidlo, nevíte o tom náhodou něco?“

„Ne!“ vyhrkli jsme naráz a vyběhli za Klasikem doprostřed tábora. Postavili jsme se do řady Lvíčků a nechali se provrtávat nepřátelskými pohledy Jestřábů. Byli jsme v krutém podezření, na nástupu jsme už chyběli jen my! Dokonce i Nemo již stál na svém místě, Klasik mu hned hlásil:

„Byli na záchodě! My jsme všichni, od nás to nikdo nebyl!“

Ukázalo se, že nejsou všichni Jestřábi, nepodařilo se jim vzbudit nejmladší kluky, Nemo jim to ale odpustil. A začal jeho proslov:

„Jak vidíte, jsme tu všichni, tedy až na ty, co hluboko spí. Rolf s Tomem tvrdí, že je něco u kroniky při noční hře ohrožovalo. Ví o tom tady někdo?“

Nadechl jsem se k přiznání, ale Krojca do mne strčil loktem. Uvědomil jsem si, že nám o tom Nemo zakázal mluvit. Kluci si mezi sebou tiše šeptali, ale nikdo se nehlásil.

„To jsem si myslel,“ kývl Nemo. „Nezbývá nám, než se jít znovu přesvědčit. Tentokrát ale všichni a pěkně to tam všechno obrátíme. Půjdeme!“

Otočil se a vydal se k bráně. Společně s ostatními jsme se loudali za ním. Jestřábi brblali, že už tam byli dvakrát a nic z toho nebylo, Rolf s Tomem byli nezvykle tiší, ani náznak nějakého holedbání, někteří z nás šli dokonce v jakémsi polospánku a bylo jim všechno úplně jedno. Nemo se zastavil na stezce a otočil se k nám.

„Tak pospěšte!“ popohnal nás. „Nemáme na to celou noc!“

Přidali jsme do kroku. Prošli jsme poslední zátočinou a před námi se otevřel pohled na svíčku zářící u kroniky. Nerozhodně jsme se zastavili. Zvláště Jestřábům se v čele jít nějak nechtělo.

„No tak jdeme!“ ozval se znovu vůdce. „Vždyť vidíte, že tam nic není!“

Opět jsem se rozešli, když tu najednou se ozvalo tiché lupnutí a cosi podivného přeletělo nad kronikou. Otevřeli jsme pusy a zastavili se. Všichni jsme to jasně viděli! Nad kronikou poletovala ruka kostlivce a ve světle svíčky strašidelně fosforeskovala. Když i ostatním došlo, co vlastně vidí, reakce byly velmi rozličné. Jestřábové okamžitě prchli, někde vepředu se hnal Rolf, hlasitě řvoucí, že on to říkal. Ústup nejsilnější družiny značně nahlodal odvahu ostatních. Někteří utekli za nimi, ti nejmladší obklopili vůdce a objali ho tak pevně, že se nemohl ani hnout, někteří tiše zavzlykali, dokonce i ostatní rádci nenápadně couvli do Nemovy blízkosti. Dá se říct, že nejodvážnější jsme zůstali my dva s Krojcou. Necouvli jsme ani o píď a jen nevěřícně sledovali poletující ruku. Ta se nyní již jen pomaličku otáčela a prsty ukazovala na kroniku. Ohlédli jsme se na vůdce a ten porušil hrobové ticho, které se tu po odchodu Jestřábů rozhostilo.

„Přece se nebudeme bát nějaké ruky, ne?“ pobídl nás. „Jdeme se podívat, kluci!“ S davem vyděšených vlčat se vydal k nám. Podívali jsme se s Krojcou na sebe a vykročili také. Pomalu jsme se blížili ke svíčce, až jsme konečně odhalili tajemství oné levitace. Ruka byla přivázaná k provázku, který mizel ve větvích nad kronikou. Nemo ji uřízl a všem ukázal: „A záhada je vyřešena! Někdo si z nás všech pěkně vystřelil!“

„Ale kdo?“ odvážil se zeptat nejmladší Krapík. „Vždyť jsme tady všichni byli! Všichni jsme to viděli!“

„Však se to jednou dovíme!“ chlácholil ho vůdce. „Teď ale vezměte svíčku i kroniku a půjdeme spát. Ráno je přece na všechno mnohem víc času, ne?“

Loudali jsme se za vůdcem obklopeným zvědavými kluky, kteří si nevěřícně podávali Kosťovu ruku a nechápavě to pozorovali. Jak tohle všechno dopadne? V táboře nás ale všechny Nemo hned zahnal spát. Dokonce i zbylé hlídky si rozdělila oddílová rada.

Ráno bylo krásné. Nejen tím sluníčkem. Všichni si dobírali Rolfa a některé starší Jestřáby za jejich včerejší úprk. Všemu nasadil korunu Krojca, když se v umývárně Jestřábů zastal s tím, že jen dostáli jménu své družiny, když zdrhli, jako když do nich střelí. Jestřábi ho hned chtěli hodit do potoka, ostatní ho bránili, no hezká mela z toho byla a ve vodě skončil nejen Krojca, ale i většina Jestřábů.

Na nástupu to všechno ještě jednou vůdce probral, ukázal všem zajištěnou ruku a prohlásil, že jediné vysvětlení je, že to udělal někdo mimo tábor. Bylo nám jasné, že to dělá pro nás, neboť pomsta Jestřábů by byla strašlivá. Ono se ještě dlouho v oddíle, když nějaký Jestřáb měl snahu se vytahovat, říkalo: „To jo! Ale bacha na ruku!“

Nemo nám ruku nenápadně vrátil při balení tábora a my mu byli za to vděční ještě víc, protože jsme ji museli vrátit ve škole. Jen nám dvěma pak prozradil, jak ruku přivázal ke stromu nejen nad kronikou, ale i vlevo od ní a provázek pak jen zatáhnutím rozvázal. A ruka vylétla ze stínu a tančila nad svíčkou!

Dlouho to bylo naším společným tajemstvím, provalilo se to vlastně až na jednom rádcovském kurzu. Ale to už nám snad Jestřábi dávno odpustili.

A kdeže je to nekonečno? Tenkrát na tom kurzu se rádci totiž dohodli, že by nebylo špatné mít na každém táboře nějakého Kosťáka. Zpočátku si ho půjčovali ve škole jako kdysi Kamarád s Krojcou, ale pak se kdosi kdesi dostal k nějakému výprodeji a koupil vlastního oddílového Kosťáka. V kolika hrách už s námi byl! Kolik z nás už vystrašil! A v kolika hrách ještě bude? Kolik z nás ještě vystraší? No tak v tom je to krásné, oddílové nekonečno …