Sauna

Nejoblíbenějším a nejdůkladnějším způsobem, jak ze sebe na táboře dostat špínu, je bezesporu sauna. Na mnoha našich letních táborech se nezačne s normálním programem dřív, než stojí tato stavba. Vždy ve večerním volnu se jedna družina koupe v teplé vodě a jedna se saunuje. Ale dodnes vzpomínáme, jak tomu bylo poprvé …

Tábořili jsme v ten deštivý červenec počátkem devadesátých let na Stříteži, krásné lesní pasece uprostřed mohelnických lesů. Poblíž nás tu byli Rampelníci, mohelničtí skauti vedení naším kamarádem Radkem. Prožili jsme zde mnoho společných dobrodružství, ale nejvíce mi v paměti uvízly dvě vzpomínky. Tři týdny neustálého mrholení a první oddílová sauna.

Ona to nebyla ve skutečnosti první oddílová sauna. Do ní jsme chodili už celý rok předtím, díky tomu jsme v tom deštivém počasí vydrželi bez sebemenší rýmy. Jenže to byla sauna ve městě, tady jsme si poprvé chtěli postavit opravdovou indiánskou saunu. Měli jsme také indiánskou celotáborovou hru, takže se to nabízelo. Proto jsme se jednoho rána pustili do stavby.

Zatímco mladší kluci horečně sháněli trošku sušší dřevo na oheň pro žhavení kamenů a záhy rozdělali pořádnou vatru, u které se postupně ohřály oba tábory, my se zabývali samotnou stavbou.

Nebyla to žádná velká věda. Od té doby se naše sauny mnohem zdokonalily, ta naše úplně první se sestávala z mnoha ohnutých proutků zabořených do země a tvořících kostru podivné kopule. Na ni jsme začali skládat nejrůznější staré celty, pak i deky a zase celty.

„Paráda,“ pochválil Brouček konečný výsledek. „To je saunička jedna báseň.“

Všichni jsme se těšili. Koupat se v tom strašném počasí nedalo a sauna pro nás tak představovala vlastně bránu do ráje hygieny. A tepla, po němž se nám také stýskalo.

První zádrhel se objevil ve chvíli, kdy jsme zjistili, že se nás třicet do sauny určitě nevleze. Nikdo se nehodlal tohoto požitku vzdát.

„Kamenů máme dost,“ rozhodl Kamarád. „Vystřídáme se!“

Losovali jsme, která družina půjde první. Díky Broučkově šikovnosti samozřejmě vyhrála Káňata. Radostně jsme povykovali a běželi do stanů pro osušky, mýdla a šampóny. Konečně se pořádně umyjeme!

Když jsme se tlačili před saunou, náš rádce nás zchladil slovy, že sauna hned nebude. Nejdříve musíme pomoci ostatním družinám zpracovat další dříví, aby kameny zatím nevychladly. A také je třeba vyřešit problém, kam v sauně rozžhavené kameny dát. Původně jsme zamýšleli, že je dáme do díry uprostřed sauny, kterou jsme tam pro ten případ vyhloubili. Jenže Brouček s Kamarádem si uvědomili, že by to nemuselo dělat dobrotu při opakované sauně. Jak ty použité kameny pak vytáhneme? Další družina se už bude tlačit u vchodu, nechtějí dlouho čekat. Ta díra navíc bude vlhká a nové kameny v ní začnou pracovat dřív, než družina zaujme své místo. Nestačíme saunu včas utěsnit!

„Heuréka,“ zvolal Kamarád a odešel do rampelnického tábora, odkud slavnostně přinesl dva zbrusu nové plechové kbelíky.

„Viděl jsem je u Radka ve skladu,“ vysvětlil nadšeným rádcům, kteří hned pochopili výhody plechových nádob. „Zítra jim koupíme nové. A my můžeme začít!“

Ano, stačí jen rozpálit kameny do ruda až do běla, naložit je lopatou do kbelíku a odnést doprostřed sauny. Zde je i s kbelíkem vsunout do díry, nasoukat se kolem, utěsnit saunu a pak jen rozjímat a lít vodu … Bože, jak my se těšili!

Brouček nedal jinak, než že ty kameny prostě musejí být rozpálený tak, jako by se měly každou chvíli roztéct. Prý jen tak zabezpečíme dokonalou saunu, při níž se očistí nejen tělo, ale i duše. Takže jsme přikládali a Brouček kontroloval kameny. Až po další půlhodině svolil k částečnému rozhrnutí ohniště a počal opatrně lopatou vykládat ty nejrozpálenější kameny.

Nebyla to jednoduchá práce. Pot se z něj jen lil, žár mu pálil do rukou a navíc z přihlížejících družin se ozývaly výkřiky typu:

„Jen aby tam zbylo něco pro nás!“

„Neber si ty největší, my chceme taky saunu!“

Tak moc se všichni do sauny těšili a báli se, že Káňata jim kameny seberou. Kamarád musel všechny uklidnit sdělením, že kamenů je v ohni na padesát a naše družina si jich nevezme víc jak dvanáct. Broučkův zkušený zrak pátral po těch nejvypečenějších kamenech a ostatní je nahlas počítali. Po posledním kamenu se hned ostatní kluci vrhli na ohniště, přiložili novou záplavu dříví a před námi vyvstal problém, jak dostat horký plechový kbelík do několik metrů vzdálené sauny. Kbelík sice měl obroučku na nošení, jenže ta byla od kamenů horká k neuchopení. Hrdě jsem oznámil, že mám nápad. Prostrčil jsem lopatku držadlem kbelíku a vybídl Ferdu, ať ji chytne na druhé straně.

„Dobrý nápad,“ usmál se Ferda. „Chytnu to, ale až po maličké úpravě!“

Sebral mi lopatu z ruky a strčil do nádrže s vodou. Kov zasyčel, jako bychom ho před chvílí vytáhli z kovářské výhně. Zbledl jsem.

„Dík za nápad,“ vrátil mi lopatu Ferda. „Ale jestli mě chceš zmrzačit, musíš vymyslet něco jinýho!“

„Promiň, já si to neuvědomil …,“ tentokrát jsem zčervenal, ale Ferda se rozesmál:

„Já vím, to já jen tak!“

Zvedli jsme kbelík a spolehlivě ho dostali do tmy sauny. Pak jsme vyběhli ven a s údivem jsme zjistili, že všechna Káňata už jsou nahatá a cpou se dovnitř. Brouček mi stihl křiknout:

„Neboj, my na tebe vevnitř počkáme. A místo ti taky pohlídám!“

Rychle jsem se svlékl a vsoukal do otvoru. Málem jsem zde zakopl o les bosých nohou.

„Tady máš místo, Indy,“ rozsvítil Brouček baterku. „Dej pozor, ať nešlápneš do kbelíku.“

Opatrně jsem po čtyřech dolezl na místo, které mi kluci uvolnili. Brouček sem chytře nainstaloval prkna, která nám zbyla ze stavby podsad, takže jsme se nemuseli třepat na studené zemi. Seděli jsme namačkáni v kruhu kolem kbelíku, který vydával načervenalou tajemnou tváři. Venku zatím Kamarád pomáhal s utěsněním vchodu a my sdělovali, odkud na nás ještě táhne. Až po chvíli jsme byli spokojeni a čekali na první závan teplé páry. Co čekali, my se na něj neuvěřitelně třásli!

Brouček obřadně nabral z umyvadla studenou vodu do ešusu, rozhlédl se po našich špinavých tvářích lesknoucích se potem a řekl:

„Zahajuji tímto první letošní táborovou saunu Káňat! Ať pára očistí naše těla i duše!“

Převrátil obsah misky do kbelíku. První setinu sekundy se nedělo nic. V druhé se z nitra rozžhavených kamenů vyvalil oblak neuvěřitelně vařící páry. Pak už jsem to nesledoval. Mým jediným přáním bylo dostat se ven. Nejen mým přáním …

Když jsem se konečně rozdýchal, viděl jsem, že Káňata jsou venku všechna a kolem nás smíchy padají ostatní kluci. Za našimi zády se krčily zbytky naší parádní sauny, z nichž stoupal hustý bílý dým.

„Dal jsem tam asi trochu moc vody,“ vysvětlil omluvným tónem Brouček.

„Nebojte se, to za chvíli spravíme!“ dodal, když viděl uplakané oči některých Káňat.

„To jo, to spravte,“ přisvědčil Ferda. „Ale teď jsme na řadě my – Jestřábi!“

Souhlasný povyk jeho družiny nás uzemnil. Oblékli jsme se a pomohli opravit saunu. Vytáhli jsme naše ještě teplé kameny a opatrně je rozložili poblíž ohně. Kbelík jsme postavili tak, aby řádně co nejdříve vyschnul. Když Kamarád viděl smutné obličeje Káňat, utěšoval nás:

„Nebojte se, saunu mít dneska budete. Jen holt budete poslední. Aspoň si stačíte znovu pořádně rozpálit kameny!“

Vesele jsme do sebe navzájem strkali a běželi do lesa pro další dříví. Sauna bude i pro nás!

Ferda zatím vybral kameny a nastrkal je do druhého kbelíku. Donesl je s Timem dovnitř a Jestřábi se spokojeně vecpali do sauny. Když jsme se vrátili s horou nového dříví, už jsme viděli jen Ferdovo vítězné gesto, s nímž mizel v otvoru. Pomohli jsme Delfínům a Vlčkům upravit ohniště, přistrčili blíž naše kameny a naložili dříví. Ostatní zatím utěsnili saunu.

Seděli jsme kolem a závistivě poslouchali, co se děje vevnitř.

„Nebojte se,“ povídal právě Ferda, „takovou chybu jako Káňata neuděláme. Budu ty kameny jen tak postřikovat, aby to nebyl takovej nápor. Těšíte se?“

Ozvalo se spokojené mručení a první slabý sykot kamenů. Vzdychli jsme a podepřeli si brady. Ach jo, ti se mají!

Po necelé minutě se ale ze sauny ozvaly i jiné zvuky než spokojené. Byl to sílící kašel a Ferdovo „Co to …!?“

A pak další syčení, další kašel a v příští chvilce už byla sauna zase zbořená a chumel naháčů kolem ní, kašlajíc a nadávajíc. V první chvíli jsem nechápal, ale hned jsem se s ostatními chlámal taky. Vždyť to byl pohled pro bohy!

Ferda se podíval na kuckajícího Kamaráda a sdělil:

„To se nedalo. Tam nebyla jen pára, ale i strašnej dusnej kouř. Nešlo v tom dejchat …!“

Rozkašlal se. Kamarád vytáhl z trosek kbelík a vysypal ho poblíž ohniště. Krom horkých kamenů se z něj vyhrnula i fůra již tmavých uhlíků.

„Ty jsi tam dal i žhavé uhlí!“ posoudil svůj nález vůdce. „Není divu, že jste se tak dusili. Vždyť vy jste se tam nesaunovali, vy jste tam hasili!“

Váleli jsme se smíchy v mokré trávě a Jestřábi se dotčeně oblékali. Byl to takový rachot, že sem přiběhli i zvědaví Rampelníci:

„Co je? Vy zde máte nějaké letní kino? Že neřeknete?!“

Opravili jsme saunu, vysušili kbelíky a Delfíni si nabrali svoji várku. Kolem sauny se v tuto chvíli mačkaly oba tábory. Rampelníci prostě chtěli stůj co stůj přijít na to, čemu se tady tak chlámáme. Utěsnili jsme všechny možné i nemožné otvory a napjatě čekali.

Na jednu stranu jsme se těšili, že bude zase nějaká bžunda, na druhou stranu jsme si uvědomovali, že bychom se před mohelnickými kluky mohli pěkně shodit.

V sauně se ozvalo první zasyčení a pak úlevné výdechy Delfínů:

„Skvělý, jen houšť!“

Oddychli jsme si s nimi. Dvacet minut takhle kluci v sauně provokativně povykovali. Rampelníci se už rozcházeli, ale ještě stačili zahlédnout, jak spokojení rozpálení Delfíni skáčou do nádrže.

Ten den jsme se stihli vysaunovat všichni. Byla to skutečně paráda. S potoky potu z nás stékala nejen kopa zažrané špíny, ale i vzpomínky na všechna dnešní protivenství osudu.

Druhý den si saunu postavili i ve vedlejším táboře. Když odtamtud zazněl první řev, padli jsme všichni na zem a váleli se smíchy, až nás břicha bolela. Rampelníci se zřejmě již také vydali na trnitou cestu poznání …